Má vůbec smysl to, co děláme? Lidi přijdou a odejdou… všechno vypadá stejně a jen se zdá, že máš víc problémů než dřív. Tohle jsou všechno otázky, které si možná kladeš každý týden před modlitbami za školu. Mám pár myšlenek na povzbuzení, protože to smysl rozhodně má!

Pryč od ne-smyslů

Aby se člověk osvobodil od frustrace, potřebuje pochopit základní principy evangelizace, když je to náš cíl. Proces evangelizace je dlouhý a v Bibli se píše, že je třeba zasévat, zalévat a sklízet. Tohle je základ, který potřebuješ pochopit, když evangelizuješ. Pro zajímavost nabízím recenzi knihy Citlivá a efektivní evangelizace. Pokud si člověk myslí, že lidem pokážeme, pokřtíme je ještě to odpoledně ve vaně a druhý den jsou na mládeži, bude (po právu) zklamán. To je asi největší nesmysl, na který u křesťanů narážím.

Pravda je taková, že lidé, které potkáváš a ti, za které se modlíš, jsou na různých úrovních poznání Ježíše a porozumění evangeliu. O tom je tzv. Engelova stupnice. Lidé začínají na metě „– 8“, ateistovi (duchovní svět není). O stupeň (– 7) výše je agnostik (nějaká síla je určitě nad námi)… V nule této stupnice je obrácení a dále to pokračuje do plusu, což už je křesťanský růst. Pokud si toto uvědomíš, nebudeš pak od lidí na stupni „– 8“ očekávat okamžité obrácení…

Celá Engelova stupnice je zde.

Tvým úkolem při evangelizaci je zalévat, zasévat a třeba i sklízet. (Někteří dodávají, že v Čechách je třeba ještě orat.) Za úspěch ve své službě pak můžeš považovat, když posuneš toho, komu sloužíš, o jednu – dvě příčky dál na jeho cestě po Engelově stupnici. To stačí. Pak jsi úspěšný(á).

Story: Můj pastor mládeže, kam jsem na střední chodil, nám kdysi vyprávěl příběh, že se s nějakým spolužákem dal do řeči před maturitou a tenhle člověk mu zavolal 15 let po škole, že právě uvěřil v Ježíše. Zkrátka a dobře: není to hned.

Věci se mají tak, že člověk, než uvěří v Ježíše, se potřebuje setkat několikrát s evangeliem. Od prvního kontaktu to do obrácení průměrně ve světě trvá 3 – 5 let (čeští pastoři a duchovní uvádí 5 – 7 let). Zkrátka a dobře: není to hned. Smysl je pak v tom, že někdo musí začít… aby se těch pět, sedm let někde začalo :)

Smysl modlitby

Po Engelově stupnici posouváš lidi i modlitbou. To jde vždy ruku v ruce. Má zkušenost je, že lidi, se kterými byla řeč, dříve nebo později utrousili, že mají věřící babičku, mámu  nebo kamaráda. Zkoumej a uvidíš, že na tom něco je…
Co to ale  znamená? Myslím si, že modlitba směruje další lidi v Kristu na tvoje kámoše. Jiný příklad: modlil jsem se za jednoho svého spolužáka… a když jsme se pak bavili po čase, řekl, že velmi často potkává lidi, kteří se s ním chtějí bavit o Bohu.

Otázka je, jak udržet nadšení po dlouhou dobu… Jeden tip co jsem vyčetl a líbí se mi říká, že pokud se ti nedaří udržet modlitební nasazení celý rok, tak se o to nesnaž :) rozděl to na kratší období s pauzami, ale s větší intenzitou a se zaměřením na konkrétní akce, lidi apod. O tom se chystám psát zase příště.

Do protitlaku

Někdy si člověk říká, když potká někoho, kdo je z věřících nepříčetný nebo až agresivní, jestli má smysl mluvit s takovými lidmi? Já osobně si myslím, že ano, pokud se podaří zachovat v nich dojem, že křesťané jsou fajn a že Bůh je dobrý. Na druhou stranu to nepovažuji za svou nevyhnutelnou povinnost (podle Mt 10, 12 – 13).

Matouš 10:12  Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´13  A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.

Když potkáš někoho (z křesťanů) nepříčetného, uvědom si několik drobností. Technicky vzato: všechno, co má mít efekt, pracuje do protitlaku.

Příklad: Auto jezdí po silnici díky tomu, že mu silnice klade odpor. Když dáš auto na špalky nebo budeš na ledě, bude sice hodně točit koly, ale nepojede. Bude to bez efektu. Stejně tak, když potkáš někoho, kdo to pustí jedním uchem tam a druhým ven, bude to snadné, ale nejspíš to mine. V opačném případě, když je u toho emocí víc, než by sis přál, je to nejspíš dané tím, že dotyčný musí něco měnit, přehodnocovat ve svém myšlení…

Determinismus?

Poslední, co tě může frustrovat, je pomyslný determinismus (nauka o předurčení)… Může se stát, když někomu nepokážu, že on kvůli tomu skončí v pekle? Tohle byl jeden čas můj motiv pro rozhovory s lidmi a nebylo to dobré. Žil jsem ve strachu a rozhovory byly tlačené a takové ulepené…

Osobně si myslím, že když s někým mluvím, je to jako když stavím zeď: jde cihla k cihle. Ty položíš to své a jdeš dál. Po tobě přijde další a po něm zas někdo. Nemyslím si tedy, že na základě jednoho (ne)rozhovoru se rozhoduje o záchraně duše. Na straně druhé, právě ty máš jedinečné svědectví a pojetí poselství, které nemá nikdo jiný. Když nepoložíš svou cihlu, ten další nemá na co navázat.

Nyní se snažím spíš žít z Ducha a s lidmi se bavit, když mám dobrou náladu nebo když mě něčím zaujmou a já je chci v tu danou vteřinu za to požehnat. Jsem v tom svobodný. Podle Bible není nic, co potřebuji přidat k tomu, abych se líbil Bohu. Nepotřebuji nijak dokonávat svou záchranu… ale chci, aby i ostatní měli co já a aby měl radost můj Otec v nebi.

Na druhou stranu mám heslo: vždy chci využít příležitost, která pomine a nebude se opakovat. Často se mi totiž stávalo, že jsem se někým bál bavit a pak zmizel a já ho už nepotkal. Mrzelo mě to, že jsem mlčel. Pak (s oblibou) přijde satan ti vykládat „…no prosím tě, podívej se na sebe… co ty jsi za křesťana.“ A já tohle prostě řešit nechci… a tak se snažím využívat příležitosti, co pominou a nebudou se opakovat. Přináší mi to svobodu.

Má to smysl?

Nedávno jsem byl na jednom trainingu evangelistů. Jeden řečník uvedl zajímavou myšlenku. Všichni, kteří měli zaslíbení, ho nedosáhli. O tom je celá 11. kapitola Židům. Verš 13 říká, že „jen z dálky zahlédli“… S námi je to stejné: kdybychom svým umem dovedli přivést lidi k věčnému životu v Ježíši, byli bychom pyšní na naše metody a práci. Proto to Bůh takhle udělal… Jen z dálky zahlédneš, pošleš dál. Jeden zasévá a úplně jiný sklízí.

Jediné co zbývá říct je, že bych nechtěl, abys neměl(a) očekávání, když sloužíš druhým. Mým přáním je, abys mohl(a) vidět efekt a výsledky své služby a k tomu je nutné očekávání mít. Je ale dobré, aby nebyla nereálná, protože to člověku bere radost. A to nechceme, že?

Použitá literatura

SINGLEHURST, Laurence. Efektivní a citlivá evangelizace: proces setby, žně a uchování. 1. vyd. Praha: Samuel, Biblická práce pro děti, 2005, 126 s. ISBN 80-868-4910-4.

K dostání zde