Prostřední světlo
na semaforu svítí.
Dívám se a nevím,
nahoru, či dolů skočí.

Nevím zda běžet,
anebo zůstat stát,
jestli to dobrzdit
a nebo řadit kvalt.

A tak tu stojím
s břemenem bohů,
že zlé a dobré
chtěl jsem znát.

Trochu bojím,
Šalamoun mourdrej byl,
stejně se dobrého nedožil.

Jéééééé,
chci se vrátit zpátky,
do první zahrádky,
kde jen jedna volba byla špatná…

Jéééééé,
tam nechybělo nic,
a jen jedna věc na víc:
zvídavost lidská a špatná.

Konec nejistot
milost zastih‘ náš věk
brány nebe jsou zas na dohled.

Jen tiše věřím,
že z mých snah něco zbyde,
v světě co pomíjí
a klamnou touhou hyne.

Jen toužím nepoužít golu,
než sjedu křižovatkou dolů,
cesta je plná výmolů.

___

Co člověk užije si se sebou,
je-li přirozeným poserou,
a všechno spočítaný si chce…

Život je ale čistá empírie,
která se prostě jednou žije,
když nezkusíš nic z ní nezískáš.

A tak jen dál běžím,
zástupu svědků vstříc,
těch, co svý za sebou maj…

Čekaj tam na nás,
taky se těší,
až nám pravici podaj.

A tak běžím!
i když nevím kam
do první zahrádky pospíchám.

Jéééééé,
tam nechybělo nic,
a jen jedna věc na víc:
zvídavost lidská a špatná.