Po devíti letech co jsem křesťanem mohu říct jen toto: Bůh to s tebou nevzdá, pokud ty to nevzdáš s ním. Někteří lidé si myslí, že jsou moc špatní na to aby je Bůh přijal. Je to lež. Tento příběh je toho důkazem. Každý má svou minulost.

At the begining

Pokud se dívám na svůj život a měl bych mluvit o jeho klíčových momentech, pak musím říct, že společný jmenovatel těch klíčových zvratů, byly ženy. Takový skutečně klíčový moment bylo mé narození. Za to bezesporu může má máma (a tatínek také). Když jsem se narodil, máma neznala Ježíše Krista. V předškolním věku, když vrcholilo mé astma, potkala křesťany a uvěřila v Boha. Krátce na to jsem byl po modlitbách křesťanů uzdraven z této nemoci. Jak jsem vyrůstal, máma mě vodila do církve a takže jsem neměl problém s tím, že Bůh je. Existoval pro mě – ale to bylo asi tak vše. Posun nastal kolem patnáctého roku. Maminka mi dala k narozeninám knihu Dopisy mladým lidem, kterou jsem nepochopil… ale jedna otázka zůstala: „Musíš se obrátit.“

Neměl jsem ale tušení co tento super duchovní pojem znamená. Odpověď na mě ale čekala a přišla v dalším osudovém setkání se ženou. Obrátit se znamená litovat před Bohem svého zlého způsobu života, přijmout Ježíše Krista jako svého spasitele a Pána nad svým životem a začít se podle toho chovat. Takto jsem tedy uvěřil v Krista, po rozhovoru s dívkou v červených šatech. Velmi jí to slušelo. Vtipné je to, že já nehledal Ježíše ale On mě. Poslal mi knihu a „anděla“… kdyby mi nebyla sympatická, možná by mi má ostýchavost zabránila zeptat se. Není to úžasné? Bůh Tě zná a ví o tobě! Ví, na co slyšíš…

Tábor

Modlili jsme se spolu a můj život se změnil. Je to dlouho, takže si nepamatuji všechny detaily. Ale bylo to jiné. Pamatuji si ovšem, že jsem ze dne na den přestal mluvit sprostě (to byla výrazná změna, kterou si pamatuji do teď). Záhy po této události jsem nastoupil na střední školu. Nebylo mnoho prostoru aby mi někdo vysvětlil, co se vlastně stalo, když jsem přijal Krista. Jediné co jsem věděl bylo, že jsem jinde než ostatní z ročníku střední školy. Oni to také věděli a nechápali mě, stejně jako já je. Naprosto přirozenou reakcí bylo, že jsem se asimiloval v prostředí, kde jsem se nacházel. Tu a tam pivka, nějaké cigarety a řádně proříznutá a sprostá mluva.

To byl býval konec mé víry, kdyby nezasáhla moc Nejvyššího. V městě Táboře Zdeněk Kašpárek založil misijní stanici Debora, kde jsem dostal základy víry. Prošli jsme s dalšími nově obrácenými studenty místních středních škol kurzy Alfa, četli jsme Bibli a zpívali písně oslavující Boha. Tato skupina studentů vedená Zdenkem byla moje první duchovní rodina, které mě v mém útlém věku duchovního růstu zachránila před téměř jistou smrtí.

I přes to všechno jsem si často nevěděl rady s tím, jak se svou vírou naložit. Jak se chovat? Sám na tak velkém intru? Na mé střední škole bylo kolem tisíce studentů. Pořád jsem žil v křesťanské ilegalitě. Věřil jsem, ale nikde jsem to radši moc neříkal. Věděl jsem, že bych měl být o mnoho svatější než jsem a tak jsem radši o své víře nemluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné. Mnoho příležitostí jsem takhle promarnil. Někteří spolužáci už dokonce nežijí. To je jeden z důvodů, pro píšu tento web.

Šlo to hodně nahoru a dolu. Pořád. Když se blížila maturita, můj život se celkem stabilizoval. Rozhodoval jsem se kam dál: práce, vysoká nebo biblická škola? Další sled událostí měl velmi rychlý spád. Opět v tom byla žena. Zamiloval jsem se. K mému neštěstí  byla hodně zlá a hrála si se mnou asi rok a půl. Bylo to asi takto: Po té co chodila s jedním kamarádem, začala i s druhým a já zůstal vždycky třetí pokaždé třetí. Strašně jsem se rozzuřil na Boha! Jak mi to mohl udělat?

Vsuvka: Slečna se vždycky přihasila, řekla jak mě má strašně ráda ale vždycky odešla s tím druhým. Celý další týden jsem přemýšlel, proč tedy odešla s tím druhým, když mě tak miluje. Dotyčná byla tak šikovná, že mě v tomto stavu slepoty udržela asi rok. Na druhou stranu, na všechno musí být dva: jeden co kecá a druhý, co to baští.

Plzeň

Moje další směřování bylo touto příhodou zpečetěno… Když ty takhle, tak já taky. Z trucu jsem šel studovat techniku do Plzně.

Celé mě to hodně vzalo. Přemýšlel jsem i o sebevraždě. Jel jsem za sestrou na sever Čech a přemýšlel o životě. Maminka mi na cestu ještě pro jistotu přibalila antidepresiva, kdyby se mi snad udělalo špatně. (To víte… Někomu se dělá špatně od žaludku při cestě dopravními prostředky a někomu se dělá špatně na duši, když na dlouhé cestě životem nevidí kudy dál.) Nakonec to zachránil můj racionalismus. Úvaha to byla prostá: „Jestli skočím z vlaku a netrefím sloup, co se mnou bude? Zůstanu jen jako mrzáček? Když to není jisté, tak do toho nejdu…“ Chvála Bohu za to!

Možná se zdá kruté, že to Bůh dopustil. Všechno ale napomáhá k dobrému těm, kteří milují Hospodina. Zpětně mohu říct, že jsem se naučil přestat být závislý na lidech. Neustále čekat, co řeknou druzí? Půjde někdo se mnou, kdo mi to schválí? atd… Z toho jsem byl vyléčen. Přišel jsem totiž během čtrnácti dnů o známost a nejlepšího kamaráda, čímž jsem získal mnoho volného času. Storka jak z lidové písně, že? Od té doby nečekám na lidi déle než je nutné…

Svá plzeňská studia jsem nastoupil hodně zbořený vývojem mého vztahu s výše uvedenou dívkou. První setkání s křesťany na vysoké škole proběhlo záhy. Spolužák co seděl vedle mě na matematice si napsal do poznámek: Bůh je dobrý. Řekl jsem si: „Wow! Ten hoch o tom asi něco ví!!!“ Takto jsem dostal kontakt na křesťany na VŠ.

Chvíli jsem chodil na „skupinky“, ale protože můj životní styl byl příliš neúnosný, zase jsem přestal. Opět jsem byl sám ve velkém městě plném studentských barů. Navíc nakrknutý na Boha za to co mi provedl (tou dobou jsem ještě nevidět ty klady co vidím dnes) a tak se stalo, že můj kamarád kohosi vyhlásil na zastávce noční linky, když jsme jeli domů z putiky. Nakukal mu cosi o černém pásku z karate ačkoli byl sám pravověrný kolejní zevlák, který celé dny jen mačkal Counter Stirke.

Co se ale nestalo? Když jsem vystřízlivěl, vydal jsem se mezi křesťany a seděl tam. Ten hoch ze zastávky noční linky, co mu včera kámoš vykládal ty všemožné nesmysly. To byla konečná na dlouho dobu pro mě a křesťanská setkání. Než jsem úplně zmizel, nechal jsem se zaregistrovat do mailového systému téhle party lidí.

Asi tak rok a něco jsem si ujasňoval jestli chci pít anebo žít s Kristem. Byl to tuhý boj. Vím, že bylo mnoho lidí co se za mě modlilo. Když jsem byl pořád víc a víc na dně, vzpomínal jsem jak mi bylo dobře u Boha. Věděl jsem dobře jaké to je v Ježíši Kristu… Pokoj, klid a mír. Láska… a jaké to je teď? I kdybych se vrátil… přijmou mě zpět? Asi těžko… Vždyť jsou svatí. Kdo by stál o tipa, co si každý večer přinese z hospody půllitr? Nebo i něco víc…

Vsuvka: Někteří tvrdí, že na dně láhve, ve víně, je pravda… Po dlouholetých výzkumech si dovolím nesouhlasit. Na dně láhve není nic. Tak intenzivní nic, až ti z toho bude zle. Podobně je tomu když jste hladoví… V žaludku není nic, takové nic, až je ti z toho špatně. V alkoholu není štěstí a už vůbec smysl života. Na vysokoškolských kolejích se často vrací láhve až na konci roku. Stále se zabývám tím, co je na dně láhve… Víš co tam potom je? Zbytek čehosi, co kdysi bylo dobré. Teď do ale zkvasilo a teče ti to do tašky, když jdeš do krámu vrátit prázdná piva. Tento efekt má spousta lákadel dneška. 

Ze všech stran jsem viděl bídu vlastního života. Alkohol (pro ty kdo to neví) je silné depresivum. Pokud deprese přímo nezpůsobí, velmi dobře je živí. Byl jsem sám se svými depkami a prázdnými lahvemi. Do toho všeho mi chodili na e-mail zprávy od křesťanů: „Přijďte mezi nás. Je táborák. Vezmi nástroj… Rádi Tě uvidíme.“ Ale mohl jsem tam přijít? „Takový póvl. Každý by poznal co jsem zač! Navíc jsem nemám tucha, kdo mě kdy kde viděl a jakém stavu… Plzeň není tak velká.“ Ještě nějaký čas to takhle šlo… až jsem se dostal na dno.

Bod zlomu a skupinkový „comeback“

Jednou mi psala sestra na ICQ, že má o mě strach, aby mi něco neuteklo. Bylo to na konci prváku VŠ. Napsal jsem suverénně, že všechno zvládám, vše v termínu… Ona odepsala: „Tohle jsem nemyslela.“ Když mi došlo, že jsem nepochopil, že mluví věčném životě mé duše, dost ve mně hrklo… Jak jsem mohl zapomenou na tak důležitou otázku? Dostal jsem se do bodu, kdy jsem řekl Bohu: „Jestli mě vezmeš zpátky, půjdu za tebou. Jestli ne, ani se Ti nebudu divit.“ Na webu křesťanských setkání vysokoškoláků bylo napsáno: „Vezměte nástroj, pokud máte, a přijďte mezi nás… Jsem na adrese XY“. Vzal jsem kytaru a šel.

Na skupince jsem byl přivítán téměř s aplausem. Byl jsem živoucí vyslyšenou modlitbou. Čtrnáct dní zpět se totiž modlili za hudebníka z letničních kruhů. Skupinky v Plzni byly a jsou od jak živa ekumenické a katoličtí bratři věděli, že letniční hoši chválí poněkud svižněji a proto se modlili právě takto. Stal jsem se vlastně vyslyšenou modlitbou. Od této doby se mi zase začalo dařit. Měl jsem lásku lidí, kteří neměli mnoho rozumových důvodů mi ji dávat… a vlastně ani nevěděli co jsem zač.

možná znáte, možná ne, Janu (Spěvákovou) Hoškovou. Na skupince za Jiříka jsme často na závěr losovaly zvířátka z pexesa a tím se určovalo kdo se s kým bude příští týden modlit – a tak jsme i blíže se seznámili. Nebyl jsem tenkrát úplně ve formě a tak jsem začal valit svoje deprese ven. Jana má úžasný úsměv. Pro ty co jste to nezažili je tu ilustrační obrázek.

Obzvlášť rád vzpomínám na Janu. Hodně ovlivnila můj život prostou věcí: Neustále se usmívala a pořád a pořád mi opakovala, že mě má ráda a že si myslí, že to potřebuji slyšet. Co komu dodat? Bylo to tak.

Měli mě rádi, stejně jako kohokoliv jiného – protože si sami byli vědomi, že je miluje Kristus. Znovu zdůrazňuji, že neměli mnoho důvodů mě mít rádi. Myslím si to zejména to, že moje začátky na kytaru byly opravdu hrozné. Avšak díky těmto lidem jsem do velké míry tím, čím jsem teď. Tak začala další etapa…

Vsuvka: Někdy si myslíme, že jsme před Bohem příliš špatní, než aby nás přijal, ale není to tak! Sám Kristus řekl, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní…

Další zlom nastal na akci zvané Impulz, na kterou jsem dorazil na pozvání svého švagra. Impulz je akce pro lidi, co se věnují práci s mladými věřícími lidmi. Myslel jsem si, že tak bude tak padesát až sto lidí… To byla má představa: Každý sbor má mládež, a tu musí někdo vést, ne? Koupil jsem si v Budějovicích bagetu a dvě piva do vlaku – to aby se mi dobře spalo a jel jsem.

Dorazil jsem na místo a ještě bylo třeba se kousek svést autem. Když dotyčný bratr viděl piváky u krosny se upřímně zděsil. Za několik málo chvil přišlo zděšení i na mně. Zjistil jsem, že na akci je asi třináct lidí ze všech koutů republiky. Vesměs všichni vedoucí a hlavně aktivní křesťané. V tu chvíli jsem se chtěl otočit na patě a jet domů… Co tu dělám? Mezi samými svatými? Já příležitostný alkoholik (to znamená, když je příležitost)…

Vsuvka: Co je špatného na dvou pivech? Ani moc ani málo… V té chvíli jsem si uvědomil, že pro mě to je problém. Nemusíte být stejného názoru, ale každý jsme jiný. Každý má svou míru víry a já v té době nevěděl, jaká je míra alkoholu, která je úměrná mé míře víry. Prostě i dvě mohou být moc…

Nejvíc mě ubíjeli otázky tipu: co tvoje mládež? Čeho jsi vedoucí? Odpovídal jsem slovy, že dobrý vedoucí musí nejdřív umět vést sám sebe… a proto jsem tu. Byla to poměrně kulantní odpověď, protože jsem v té době nic nevedl. Poprvé jsem slyšel jak lze efektivně mluvit o víře v Krista. Toto je nezapomenutelný milník mého života. Na tato setkání jezdím do teď a mohu je vřele doporučit. Inspirace z této akce vyústila v první Vánoční evangelizaci. Byla 24. listopadu. Tou dobou jsou totiž v Tescu Vánoce dávno v plném proudu. A povedlo se… Potom ještě dvě další. Každá o něco lepší a rovněž na 24. listopadu. Po čase jsem začal vést skupinku vysokoškoláků. To byla další velká lekce. Zejména pro další věci a okolnosti, které to provázely. V tomto společenství křesťanů z VŠ jsem asi poprvé v životě našel skutečné přátele… Takové, kteří poznají jedním pohledem, když mě něco trápí a není jim to jedno… a to je co říct, protože jsem dost introvertní a když nechci nikdo nic nepozná. Tedy krom těchto lidí.

Stalo se ještě mnoho dalších významných událostí o kterých napíšu zase jindy. Potkal jsem další dívku, která hodně ovlivnila můj život. Nevím ale jestli tyto příhody nejsou příliš čerstvé na to aby je bylo dobré je publikovat.

Slovo závěrem

Mám-li shrnout tento příběh, udělám to otázkou. Nelituji jediného dne za těch posledních devět let na cestě víry. Můžeš říct totéž? Bylo mnoho těžkých chvil, které jsem musel projít. Díky tomu ale vidím, jak dobrý je Bůh a jaká je jeho láska. „Koho miluje, toho trestá.“ Díky němu jsem dneska skutečně svobodný a díky Ježíši Kristu jsem potkal a získal mnoho skvělých a důvěrných přátel. Často se lidé ptají: „Jak můžeš věřit v Ježíše?“ …Právě jste dočetli mojí odpověď.