Moje dlouholetá otázka je, jestli jsou vztahy a partnerství duchovní záležitost. Já si myslím, že partnerství je o hodně méně duchovní, než jak ho bereme. Často jako věřící lidé čekáme na něco strašně speciálního. Otázka, která trápí mnoho lidí pak může znít takto:

„Můžu být s někým, kdo má jiné povolání v Kristu než já?“

Na to je vždy dobré se ptát. Ale dle mého není dobré na tom lámat všechny vztahy, které přichází. Skutečností totiž je, že to je jen jedna ze čtyř dobrých otázek, které si můžeš klást. Dál se můžeš ptát:

„Byl bych schopen žít s dotyčnou (dotyčným) i kdyby se od teď už nikdy nezměnil?“

„Bude ten druhý dobrý rodič mých dětí?“

„Bude umět přivítat mé hosty v době mé nepřítomnosti?“

Toto jsou čtyři otázky Karla Řežábka. Možná se ptáte proč právě tyto čtyři oblasti? Jestli budu umět mít rád mou milou, takovou jaká je i kdyby se nezměnila? To je prosté. Nikdy nekalkuluj s tím, že se ten druhý (nebo i ty sám) změní, protože tě má rád. Ono tak může být, ale také nemusí. Co budeš pak dělat?

Jestli bude má milá (můj milý) dobrý rodič mých dětí je důležité… protože rodiče mají rádi své děti. Protože tvá milá (milý) bude někdo, kdo na ně bude mít úplně ten největší vliv. Oni se od něho budou učit atp. Ustojíš to?

Přivítat hosty v době mé nepřítomnosti je důležité, kvůli kvalitě vztahu navenek; vůči společnosti, ve které se pohybujete. Je jistě skvělé, když máte stejné povolání, vše šlape jak má a máte se moc rádi. Nicméně když by má milá přivítala kolegy z práce, kteří přišli na kávu takovým způsobem, že by si pomysleli „no, co to má znamenat?“, náš vztah by mohl být nabourávaný zvenčí. Když velký rozdíl sociálních vrstev partnerů, například jít do společnosti může být problém. A to není dobré.