Úvaha na tím, jak si udržet spokojenost v životě. 

Někdy dumám nad životem,
Sedím si na bytě,
kde že jsem k tomu přišel,
na klíně houpu kotě.

Mou malou nádhernou,
co tu jednou bude se mnou,
až řeknem si své ano,
budem spolu každé ráno…

Říkám si sám sobě,
jestli to není k zlobě,
že rychle zapomenem,
na to, co bylo dobré…?
___
Na dobré, to se zvyká,
že byla v tom klika,
trochu snahy a píle,
a sedím tu u cíle…

S holou řití jsem se narodil,
pak hrál si na vojáky,
ve skvělé partě kámošů,
že hned bys jí chtěl taky…

Nějaký čas jsem studoval,
ne nějak zvlášť pilně,
státnice jsem udělal,
diplomku ale bídně.

___

Chtěl bych lýkové střevíce,
co Přemysl oráč měl,
když s Libuší na hrad
cestou z pole šel…

Ty střevíce ti říkaj,
kým jsi, z čeho jsi vzešel,
to abys nebyl pyšný
neměl myšlenky hříšný.

Ono vše co na světě máš,
už to, že jsi se narodil,
věřím, je dílo Boží,
on chtěl abys žil.
___
Na nirvánu nevěřim,
život peřím nečeřím,
se ženskýma nelaškuju,
a v kantýně nedržkuju.

Co mi jen na světě schází,
obyčejnost spokojená,
která se zvlášť nestará,
o to, co ještě nemá…

A tak si myslím,
že lýkový střevíce,
by měl mít doma každý,
a nepropadat panice.