V poslední době mám v životě dost tlaků a tak, když přemýšlím, jak dál, není to vždy hezká podívaná. Nedávno se mi „rozskočila“ jedna biblická pasáž a našel jsem v Bibli to, co už si dávno myslím. Nemá cenu se příliš hodnotit. Smysl má být věrný, využívat své schopnosti, pracovat a nechat hodnocení tomu, komu to přísluší.

1 Korintským 4, 2 A od správců se nakonec vyžaduje, aby byl každý shledán věrným. 3 Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji. 4 Ničeho, co by svědčilo proti mně, si sice nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten, kdo mne posuzuje, je Pán.

Kdo s kým mluví

Tento krátký úsek z listu Korintským píše apoštol Pavel. Korinťané ho kritizovali, že sice píše velmi mocně, ale když přijede osobně, tak že prý skoro neumí mluvit a přičítali i další hlouposti. Naopak sami adresáti měli to tak řečené „máslo na hlavě“ a přeháněli to tak moc, až jim musel apoštol napsat. Apoštol Pavel byl ale velmi pracovitý. Dělal to, k čemu měl vlohy. Zasloužil se o rozmach první církve téměř po celém tehdejším světě. Myslím, že už je vidět ten kontrast, kdo koho kritizuje a kdo s kým mluví.

Principy

Mě osobně se na tomto krátkém úseku líbí hned několik věcí. V první řadě, že každý člověk je správce toho, co umí nebo toho co zná. V tom má být věrný. Nemá se hodnotit a do velké míry si nemá brát do hlavy, co si o něm kdo myslí.

Jediný, kdo může zhodnotit zda jsi věrný nebo ne je ten, kdo zná všechny lidi. A to je v konečném důsledku jen Bůh. V životě jsou totiž chvíle, kdy není třeba se sám sebe posuzovat a ani poslouchat řeči druhých.

Co s tím?

Když se dívám na sebe, nebo na lidi kolem, často si všímám, že se většinou podhodnocují. Říkají neumím, neznám, nebudu umět. Realita je ale taková, že to vůbec nemusí být pravda. To jen náš chybný sebenáhled nakonec natolik prostoupí naše myšlení, že nám potom nakonec nic pořádně nejde. Ono totiž říct, jestli je něco dobré nebo špatné, je možné pouze tehdy, když mohu (objektivně) srovnávat s něčím jiným.

Příklad: Když jsem psal diplomovou práci, znal jsem její slabá místa. Bál jsem se jak to vše dopadne, ale protože jsem se snažil vše co nejlépe zapracovat a připravit, šel jsem na obhajobu s tím, že já sám sebe nebudu hodnotit. V ničem by mi to stejně nepomohlo. Řekl jsem si, že udělám vše co nejlépe a odevzdám to. Protože jediný, kdo může říct, jestli jsem dobrý nebo líný, je můj vedoucí, který vede i jiné diplomové práce. Jedině někdo takový může říct jestli je dobrá nebo ne, protože má s čím srovnávat. A jak to dopadlo? Dostal jsem „výborně“.

Závěrem

1 Korintským 4, 3 Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud. Ale ani já sám sebe neposuzuji.

Když si člověk uvědomí, jak věci jsou, velmi se mu uleví, přestane se znervózňovat řečmi tlučhubů, kteří sami nic nedělají… O to více se pak zaměří na to jediné, co má smysl: cíl a dobrý výsledek. Výsledek pak ať zhodnotí ten, kdo si ho objednal.