Pokud má život smysl, jaký je? Všimli jste si, že skoro každá hudební skupina má alespoň jednu píseň o tom, že naše doba je uchvátaná? Je smyslem života spěchat, nebo je to ideální nástroj, jak pravý smysl minout? V čem je život vzácný?

Prostá matematika

Občas potkám někoho, kdo mi říká, abych zpomalil a já na to odpovídám jednoduchou úvahou:

„Je mi 26 let a žít budu, když Bůh dá, ještě 50 let. Třetinu času prospím, třetinu budu v práci, abych se uživil a jen jednu třetinu budu moct dělat to, co skutečně chci. A to jen tehdy, když pominu fakt, že chci mít rodinu a děti, což se samo o sobě míchá těmito poměry.“

Dalo by se tedy říct, že po pravdě „nemám čas“. Mám před sebou přibližně 17 let života (myšlen je čistý volný čas … 1/3 z 50ti let). Jak s nimi naložit? Samozřejmě můžete říct, že tato úvaha je velmi černobílá. Protože například můžu pracovat a mít to za hobby. Toho jsem si vědom, ale v jádru, myslím si, je úvaha o třetině (volného času) života je pravdivá.

Život je vzácný…

Život je vzácný! Jak s ním naložit? Co je moudrostí života? Investovat do toho co mě přežije. Tento citát víc rozvedu níže v „Istrijské zkušenosti“. Nedávno jsem četl Zlomy a vrásnění [1], kde jsem narazil na zajímavou myšlenku. Život je vzácný tím, že:

„…kdybychom měli na vše nekonečně času, k čemu by byla oběť? Věci mají smysl proto, že je volíme oproti jiným…“

Vzácnost života je v tom, že jednou končí. Je jen na nás co, jak a kdy to té krátké úsečky naskládáme.

„…Vzácné je jen to, co je pomíjivé a jednou končí. Proto si na svatbě dáváme živé kytky – i když z čistě pragmatického hlediska se jedná o nesmysl. Živé kytky, na rozdíl od umělohmotných zvadnou. Jakoby paradox živé květiny kopíroval paradox života.“

Autor, kterého cituji pokračuje dále. Když se mu narodil syn, bydlel v Praze na Žižkově. Jediné klidné místo, kde se dalo jezdit s kočárkem byly Olšanské hřbitovy. Když tam jezdil a četl nápisy na hrobech, uvědomil si tu pomíjivost a oproti ní skutečnou prioritu. Na náhrobcích stálo:

„Majitel činžovního domu na Žižkově“, „C. K. rada“, „Velitel hasičů“ nebo „Člen společnosti pro výzkum vzácných minerálů“.

Tito lidé zasvětili život něčemu, co bylo bezesporu dobré a jistě a kvalitní. Ale co to znamená dnes? O 50 – 100 let později? To, na to co se zaměříme dá směr, cíl a smysl našemu životu. Jak moc vzácný bude cíl, tak moc vzácný bude i náš život.

Istrijská zkušenost

Nedávno jsem by na Istrii v Chorvatsku, kde jsem pomáhal s přáteli jednomu českému misionáři. Jmenuje se Jiří Dohnal a je autorem několika knih. On sám žije v malém hospodářství, nad přímořským městem Rovinj a riviérou. Chová kozy, pěstuje zeleninu a elektřinu si vyrábí z fotovoltaiky. Je totálně nezávislý na všem, protože má i vlastní vodu.

Tento člověk „zasvětil“ život Bohu, rodině a druhým. Líbil se mi důvod, proč to zvolil:

„Lidé se ženou za luxusem, který se stává posléze jejich dokonalým otrokářem. Není výjimkou, že jeden plat měsíčně z rodinného příjmu jde na režii (to, co je nezbytné platit) bytu a druhý na spotřebu, potraviny a spoření. Luxus se pak stává otrokářem.

Podobně lidé zde, v přímořských oblastech, se celé léto dřou jako koně, když obsluhují turisty, ničí si zdraví a psychiku, aby pak své roční výdělky zkonzumovali za jedno odpoledně v kavárně.“

Investovat má  tedy smysl do věcí, které tě přežijí: rodina, Boží království a lidé kolem tebe.

Pracovat pro víkend

Když jsem to poslouchal, přišlo mi to příliš podobné tomu, co vidím kolem sebe. Znám člověka, který má hezký dům a velký pozemek. Dnes je to starší pán a téměř nemá sil na to, dům obhospodařit. Někdy si držíme luxusní byty, které přináší pohodlí, ale zároveň jsme nuceni platit každý měsíc za ten luxus. Smysl života, luxus, se pak skutečně stává otrokářem, který říká:

„Žít můžeš o víkendu nebo dovolené! Teď pracuj, aby sis víkend užil.“

Zvláštní, že? Neříkám, že si člověk nemůže dopřát, když má možnost. Vidím ale jako nemoudré, být jeho otrokem požitkářství a luxusu.

Stvořeni pro věčnost

Co má tedy smysl? Investovat do věcí, které jsou skutečně vzácné. Kdybych to měl shrnout, bude to myšlenkou z článku jedné známé:

„Spěchat a chvátat není člověku příjemné proto, že jsme byli stvořeni pro věčnost.“

Já zkrátka nevěřím, že smyslem života je pracovat a pracovat proto, abych mohl žít alespoň o víkendu a dovolené. To je jen marnost a podvod, aby člověk minul a nenašel skutečný smysl. Věřím, že jsme stvořeni pro věčnost, věčnost s Bohem. (Proto nás tak štve, když musíme chvátat.) Já žiji pro Ježíše. Pro koho – co žiješ ty? Přežije to, pro co žiješ i do zítra? Má to skutečnou hodnotu?  Odpověz si sám… Možná budeš překvapen.

Literatura:

Zlomy a vrásnění: LAMR, Václav. Zlomy a vrásnění: osobní příběhy spolupracovníků Života víry. 1. vyd. Praha: KMS – Život víry, 2010, 75 s. ISBN 978-80-86178-21-9.